Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Další díl Pobaltského deníku bude o tom, jak jsme téměř nestihli koncert v Kaunasu, jak jsme řešili nefungující baterku do auta a zcela jistě i o tom, jak jsme byli nuceni poprvé navštívit nemocnici, díky čemuž FIVE SECONDS TO LEAVE přišli o koncert. Tak s chutí do toho:
23.2.2011 - Středa (6:55 – Kaunas – klub Insait) Ještě není ani sedm hodin a já jsem vzhůru, nacházíme se v druhém největším městě Litvy, Kaunasu. Před chvilkou jsem byl na toaletách a musím konstatovat, že tak řídkou stolici jsem měl naposledy v kyrgyzské Oši po uzbecké svatbě. Včera večer jsme po koncertě dostali potraviny v podivných plastových pikslách, o kterých jsem až po konzumaci zjistil, že jsou již více jak dva měsíce prošlé. Můj metabolismus nyní funguje jako rychlý ohřívač, ještě že toaletního papíru máme dost. Dnes jsme spali v klubu nebo lépe řečeno v čajovně, ve které jsme hráli zřejmě jako poslední kapela. Je to tu nové, ale majitel tu měl nějaké problémy s policií, takže to bude příští týden zavírat. Byl trochu odevzdaný a moc se nestaral. Jinak to, že jsme hladoví, máme průjem, v klubu, kde jsme spali, je něco málo nad nulou a Víťas i Hromy hlásí teplotu a bolest kloubů nyní není náš hlavní problém. Problém je s nestartující dodávkou, s níž jsme měli co dělat již včera.
Ale popořadě, nejdříve tedy pár vět k předchozímu dnu ve Vilniusu …
Včera jsme po vydatné snídani zabrousili do města. Ve Vilniusu je vše historické velmi blízko sebe, takže jsem přesvědčen, že jsme viděli všechny významné pamětihodnosti: kostely svaté Anny, Michaela, Kateřiny, hrad, univerzitu i Prezidentský palác …
Ve městě jsme se setkali s organizátorem včerejšího koncertu Zigem, ten nás navíc dovedl do místního podniku zvaného „Info shop“. Jednalo se o pár místností v přízemí jednoho neudržovaného domu, kde jsme dostali zdarma veganské jídlo a teplý čaj. Mají tu gramofon, distro, bohatě zásobenou knihovnu, prodává se tu oblečení … DIY centrum zdejší mladé podzemní generace.
Další zastávka byla v antikvariátu, kde Honza a Zdenda utratili majlant za vinyly, našli jsme tam i české interprety, k našemu překvapení třeba TURBO. Následně jsme zamířili do dočasného domova, naházeli jsme osobní věci do auta a chtěli jsme se vydat do klubu pro aparát.
Jenže co to? Auto ne a ne nastartovat. Vypadá to na baterku. Ale co s tím? Je po páté hodině a servisy už mají zřejmě zavřeno. Naproti na parkovišti právě parkuje čeré Audi, ze kterého vystupují dva mladíci. Na první pohled Rusové. Zjišťujeme, že jsou to také hudebníci – z jazzového kvartetu. Přitáhneme je k našemu autu a snažíme se nastartovat pomocí startovacích kabelů z jejich Audiny. Úspěšní nejsme. Dokonce ani čistě z jejich baterky se auto nechytá. Zkoušíme proto dodávku několikrát roztlačit na parkovišti. Také nic. Cítím, že je zaděláno na pořádný průšvih, palubní deska při žhavení už i celá zhasíná, problém je jednoznačně v baterce. Rusové mě přesvědčují o tom, že je problém jinde, že prý roztlačují skoro každý den. Roztlačování probíhalo před městským cihlovým činžákem, kde jsme bydleli:
Po hodině a půl přemýšlení a roztlačování na parkovišti navrhují zkusit auto roztáhnout na silnici. Že prý nás vezmou do vleku k té Audině. Na parkoviště, kde jsme, se jede po velmi strmé kamenné cestě, která ústí do rušné silnice poblíž centra. I normální auta tu mají problém s tím, že jim to podkluzuje. Nedokáži si dost dobře představit naši dodávku bez zapnutého motoru a posilovače brzd, jak se sklouzne dolů bez toho, aby dole na chodníku někoho nezmasakrovala nebo aby ji nesestřelilo nějaké auto na hlavní silnici.
Starší Rus říká, že to zvládne, ať mu dám klíče. Říkám si, že už nemáme skoro co ztratit. Koncert v Kaunasu téměř nestíháme, pokud se hned teď nestane zázrak. A zázrak se stal. Rus klouže s dodávkou, evidentně to podcenil a bez baterky selhávají brzdy. Běžím za ním dolů alespoň rozehnat lidi na chodníku, aby se nepostavili klouzající dodávce do cesty. Ale. Najednou. Dodávka vrčí a kouří se z výfuku. Asi metr před chodníkem Rusák nastartoval a auto zabralo. Všichni máme euforickou radost, ale není času nazbyt.
Rus nechce peníze, které mu nabízíme, tak dostává alespoň čerstvě otevřený balíček tříčtvrtečního Javanese. Řílám mu že je „Лучшие“ a tak ho bere. A my už spěcháme do klubu, naložit cajky a vzhůru do Kaunasu.
Sem přijíždíme něco před devátou večerní, jen tak tak. Krčí se tu asi pětatřicet lidí a malý prostor klubu Insait je příjemně zaplněný. Rychle stavíme aparát a jde se na to. Lidi reagují, první řady paří a až na zvuk a zvukaře je to velmi příjemný koncert. Honza je po koncertě naštvaný, protože mu zvukař značně zazdil klávesy. A já začínám být nervózní. Bouše se pokusil večer „zkušebně nastartovat“, bez výsledku. Dokonce se nerozsvítí ani palubní deska – auto je totálně mrtvé.
Před spaním jsme seděli nad prošlými konzervami a vodkou, které přinesl zvukař. Ten v klubu bydlí a zapředl se Zdendou do dlouhé debaty podpořenou onou lahví vodky, která končila tím, že Zdenda nebyl schopen souvislé věty a každá jeho sdělení začínalo „I … I am … I am … sakrblé“. My ostatní jsme si zatím pouštěli na Honzovo notebooku jeho oblíbené pornofilmy, Honzík opět básnil o své oblíbené herečce Stoye a o tom, že to, co dělá, není pornografie, ale umění. Hovor se následně stočil k tomu, zdali pornografie je ponižování žen a gay porna jsou ponižováním mužů, ale to už jsem skoro spal … navíc jsem věděl, že s tím autem to zítra nebude jednoduché.
Město Kaunas - Klub Insait, kde jsme v teplotách někde u nuly spali přímo na pódiu:
24.2.2011 - Čtvrtek (8:16 – Riga – Sandisův byt) Včerejší den byl nabouchaný k prasknutí. Ihned po tom, co jsem dokrotil střevní démony, jsem se jal řešit auto. Víťa a Hromy z Lívanců jsou na tom stále hůř a hůř. Viťas si myslí, že dnes ani neodehraje koncert, a dožaduje se nemocnice. Venca volá Sandisovi, který nám dělá koncert v Rize a snaží se vyjednat alespoň to, abychom měli v Rize antibiotika. Dodávka sedí na rušném dvoře, ohraničeném oprýskanými administrativními budovami, kde parkuje mnoho dalších aut:
Lidi do dvora chodí do práce, zřejmě jsou tu kanceláře a sklady. Občas přijede i větší zásobovací auto. Kluci našli uvnitř budov pekárnu, tak máme i snídani. Daří se nám zastavit jednoho Rusa s velkým Ivecem a zkoušíme startovat přes kabely. Neúspěšně. Následně někoho napadá, že auto nestartuje, neboť je baterka v příliš velkém chladu, takže dáváme dohromady všechny kapelní prodlužky a na parkoviště před klubem instalujeme nad baterku elektrický přímotop:
Následně Bouše stopnul nějakou sekretářku ve VW New Beetle s tím, že by nás mohla roztáhnout. Moc jí to nejde, ale volá kolegovi a ten mě velmi svižně vláčí po dvorku plném zaparkovaných aut bláznivou rychlostí, přičemž já hystericky z okénka dodávky řvu, aby zastavil nebo zpomalil. Několikrát jsem se viděl v zaparkovaném Mercedesu, který jsem minul jen o pár centimetrů … myslím, že jsem i někoho lehce štrejchnul, ale na autě jsem po té jízdě smrti škrábanec neobjevil. Roztáhnutí nepomohlo. Kdykoliv teď začnu žhavit, začne palubovka blikat a podivně tikat. Baterka je zřejmě kaput. Včerejší ruský zvukař, který vypadá jako míšenec kolotočáře a indiána, volá své matce. Ta záhy přijíždí s malým kloučkem. Prý je to jeho bratr. Nasedáme s Boušem k ní a jedeme pro novou baterku. Náklady na turné se zřejmě pěkně zvednou, ještě když jsme téměř na všech místech zatím nedostali ani garanci, ale co. Není jiného řešení.
Kolotočářova matka mi ze všeho nejvíc připomíná řidičku školního autobusu ze South Parku říznutou šílenou kočičí bezdomovkyní ze Simpsonových. Je to opravdu postavička. Ihned se poutám, protože její styl jízdy má značně destruktivní tendence. V plném provozu točí Audinu na osmdesát i devadesát kilometrů v hodině a často zabrzdí až na úplně poslední chvíli. Zdá se, že by nejraději nebrzdila vůbec. Přijde mi, že nás po Kaunasu vozí sem a tam a sem a tam. Stále se otáčíme a míjíme ta samá místa. Nakonec zastavíme u jednoho růžového domku, kde se neprodává nic jiného než autobaterie. Jsou jich tu stovky. Maličkaté do zahradních traktůrků i obrovské, co by mi zabraly snad půlku auta. To je snad do tanku! Kupujeme jednu stejných parametrů jako je ta naše, a prodávající nám i půjčuje klíč a vysvětluje jak vyndat stávající baterku. Jedeme zpět a … hurá! Po výměně baterka fachá. Všichni naložit věci a vzhůru do Rigy. Z malého vítězství nad dodávkou máme euforickou radost, takže autem duní perverzní popová výběrovka, do které Bouše přidává i svůj hlas:
Cesta bez problému, Vašek se dokonce osměluje k řízení. V Rize nacházíme Sandise, který nám dělá koncert Nabaklubu. Bydlí na hypermoderním sídlišti, v devátém patře výškové budovy s parádním výhledem do oken všech sousedů z protějšího domu:
Spolu s přítelkyní a značně nevychovanou kočkou, která vám strčí čumák do jídla, čaje nebo i olízne Paralen. Nic na ní nezabírá a Honzu to k smrti vytáčí. Vítkovi je stále hůře, volá se lékař. Do patnácti minut je tu doktor s krásnou sestřičkou a probíhá předběžné vyšetření, po kterém jede Víťa do nemocnice. Padá téměř finální rozhodnutí, Lívanci dnes nebudou hrát, my ostatní jedeme do klubu, tentokrát s námi hrají i dvě místní kapely.
První hrající DREAM FOR ETERNITY hrají post rock míchaný se screamem s trochu zvláštní kovbojskou projekcí a po nich THE BLACK DRUMMER IS A SLAVE zase atmosférický post rock, často říznutý hardcoreovým feelingem. Obě bandy jsou zajímavé a svým způsobem příbuzné. Těší mě, že slyším i něco jiného než nás. Nabaklub, který stojí na rušné ulici naprosti Pomníku svobody poblíž staré Rigy je zatím asi nejluxusnější místo, kde jsme hráli. Rozlehlý prostor je rozdělen do několika částí, má dvě pódia, jedno na elektronickou hudbu a druhé na živou, mnoho stylových malebných zákoutí se spoustou obrazů, vlastní jídelnu s čerstvými bagetami, galerii a hned u vchodu je dlouhý, moderně vypadající bar pro slečny s malou kabelkou a vysokými podpatky:
I složení publika vypadá jinak, tihle lidé celkem přesně vědí, na co jdou. Někdo tu i obdivuje mé tričko kanadských grinderů FUCK THE FACTS, a když zjistí, že jsem jim pomáhal dělat pár koncertů v Čechách, máme hned společnou řeč skoro na celý večer. 5STL ještě na poslední chvíli na Sandisovo naléhání zvažují nějaké drone ambientní jamování, ale nakonec se nerozhoupávají. Jedeme mrazivou Rigou zpět k Sandisovi do jeho krásného bytu. Následující video je z rána, kdy již byl Víťa notně pod prášky, takže se mi po třech dnech podařilo ulovit i jeho první úsměv:
Ráno čeká na všechny zasloužená sprcha, nakládání uprostřed historické Rigy, která mi z letmého seznámení dost připomíná Prahu (škoda, že jsme neměli čas na prohlídku), rozloučení se Sandisem a cesta dál na sever. Už i já při psaní těchto řádek cítím, že na mě něco leze. Ono se není co divit, v dodávce plné stísněných, pokašlávajících lidí.
25.2.2011 - Pátek (8:14 – Tallinn – 16e Hostel) Tak jsem také naprosto a drtivě schvácen nemocí. Mám zvýšenou teplotu a přes knedlík v krku nemohu ani mluvit. V noci jsem moc nespal, spíše jsem se třásl zimou, a to spíme v celkem hezkém hostelu. Problém je, že spíme všichni v jednom pokoji. Bůhví jaké teplo tu také není. Kašle tu už každý z nás. Ale vezměme to popořádku. Včera ráno jsme v Rize naložili aparát v Nabaklubu, nakoupili zásoby v místním supermarketu a vydali jsme se po pobřeží na sever.
Většinu cesty řídím já a je zajímavé, jak se mění krajina. Neudržované a přeplněné zpomalovací polské silničky střídají dlouhé přehledné úseky téměř bez zatáček a téměř bez aut. Hned za hranicemi vidíme tři policejní hlídky, mají to tu jednoduché. Schovávají se za třímetrovými dunami sněhu a nikdo nemá šanci je vidět a přibrzdit.
Je zajímavé i to, jak se v průběhu cesty mění značka „pozor zvěř“. Od našeho jelena jsme se propracovali až k estonskému losovi. Do Tallinnu přijíždíme bez nějakého většího vzrušení, dojíždíme přímo do klubu Von Krahl, který je situován do centra historického tallinnského starého města. Je to tu nádherné. Klub je v areálu divadla, dnes bude jen jedna stage, zítra a pozítří by měly být dvě.
Vítá nás Jarmo z kapely TALBOT, který je hlavním organizátorem festivalu. Velmi osobitá figurka. Elegantní sáčko s nějakým crustovým lebkovým výjevem, stylové dioptrické brýle a knír, který by mu záviděl každý mrož. Do obličeje i do rukou mu vrůstají kéry, vypadá spíše jako pohádková bytost, než jako člověk.
Hrajeme jako první kapela první den na čtyřdenním festivalu, což moc dobrá pozice není, ale alespoň si můžeme udělat zvukovku a pak už s ničím nehýbat. Při zvukovce se nám nabízí zajímavý výhled na balkón proti pódiu, kde právě souloží slečna, která nás dostala po organizační stránce na starosti. Těsně při příjezdu ji zdárně odolal Bouše, zřejmě si našla novou oběť. Po zvukovce se odebíráme na celkem fajn hostel, kde zůstává i marod Vítek. Už dva dny mám podezření, že Honzovi také není dobře, je takový utlumenější. Moji úvahu mi potvrzuje tím, že chce hned po koncertě jít spát.
Z hostelu jedeme odvézt auto na (prý) hlídané parkoviště, které nám doporučuje Jarmo. Ani u hostelu, ani u klubu se totiž parkovat nedá, takže parkujeme zhruba deset minut svižné chůze od klubu a asi patnáct minut od ubytování. Koncert byl pro pocit skvělý, jen na lidi trochu komorní, a ačkoliv v klubu bylo nějakých šedesát platících, byli zalezlí v přítmí balkónů a jejich přítomnost jsem si uvědomil až při závěrečném potlesku. Po nás hrají dva noise industriální projekty, z nichž druzí jsou japonsko-rakouští TERMINAL HZ, ve kterých hraje KK Null ze ZENI GEVA. Také se moc dobře necítím, něco na mne leze a tak krátce po Honzovi hledám dle mapy cestu do hostelu. Cestou mě otravuje celkem dost naháněčů, kteří mě lákají do různých barů. Historické centrum Tallinnu je plné tlup přiožralých Finů a Finek. Je to stejné jako Britové v Praze...
Několik video-momentek z cestování:
Přejezd Litevsko-Lotyšské hranice:
Vjezd do Rigy byl ve znamení dvou otevřených lahví vodky, kterými se léčil umírající marod Viťas (posléze i ostatní) a velkého nápisu Riga, u kterého jsme se nekonec nevyfotili:
Pro ty z Vás, kteří si pustili předchzí video a nerozuměli některým vulgárním narážkám, tu mám jednu vysvětlující fotku z Pobaltského turné v roce 2010:
Kluci byli hodně paf z velké televizní věže v Rize, která tedy na videozáznamu vypadá mnohem menší a pak ze známé kopie moskevského hotelu:
Progresivní metalcore, který nese všechna stylová klišé, ale rozhodně mu nechybí švih a tempo. A vlastně je to i pestré, od death razance přes deathcore až po djent a melodické vyhrávky. Výsledek je sice takové načančané nic, ale za poslech stojí.
Irové pokračují ve své vizi neotřele pojatého a math rockem ušpiněného post rocku, jako by se stále snažili vyrovnat debutu, kterým se blýskli již v roce 2009. Opět chybí asi jen špetka, aby to bylo na potlesk.
Tento projekt táhne především charakteristický vokál Donovana Melero z HAIL THE SUN, což ve spojení se Sergio Medinou z ROYAL CODA znamená ono emotivně bolavé ukřičené post hardcore inferno, které odkazuje k domovským skupinám obou zmíněných hudebníků.
Rakouská brutální parta si za tematickou oblast své tvorby vybrala sériové vrahy. Je tedy asi logické, že těžiště i jejich třetího alba je deathgrindový nářez. A je to slušná porce třeba pro příznivce belgických ABORTED.
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.